Jarní následky
Přeji hezký den.
Né, bohužel u nás není nic nového. Možná i naštěstí.
Poslední dobou na mě začíná doléhat čím dál tím větší deprese. Často hledám na internetu nové možnosti léčby. Dokonce i nacházím, ale k čemu to vlastně je, když za všechno se dneska platí. Když člověk nemá peníze, tak je možná lepší ani nic nehledat. Možná raději ani nevědět. Najdete úžasnou léčbu s velmi dobrými výsledky. Dočtete stránku a pak přijde to nejdůležitější - peníze!!! Cena okolo 100 000Kč. Povzdechnete si a hledáte zase něco jiného. Najdete středisko, kde se zaměřují na kompletní rehabilitaci a léčbu šitou jako na míru vašemu dítěti, ale zase vstupní prohlídka něco stojí. Dojet tam také něco stojí.
Pak přijde prohlídka lékaře od které si třeba něco slibujete. Doufáte, že něco vyřeší a hlavně poradí, ale nakonec dopadnete jako mi na ortopedii. Místo pomoci se nedočkáte ničeho. Koukám na Patrička, jak krásně vzpřímeně stojí. K chůzi mu už moc nechybí, ale ty chodidla. Nikdo pořádně neporadí, jak to řešit. Kde sehnat pořádné botičky do kterých bych mu mohla nožičku dát? Udělá nám někdo aspoň vložky do bot? Jaká bude zase cena?
No, chtělo by to chodítko, aby se nebál stát v prostoru a chůze se více podpořila. Jenže zase to chce peníze. A může Patriček bez pořádných botiček vůbec chodit, aby si tím ještě více neublížil?
Další věc jsou lázně. Pojišťovna potvrdí, že lázně zaplatí a můžeme jet. Hrozně natěšený se chystáme a já si slibuji, že mu to pomůže. Třeba aspoň tam někdo přijde na to co a jak s chodidlama dělat. Jenže i lázně jsou dneska luxus. Zase musíte mít peníze na regulační poplatky, výbavu s sebou, jídlo pro Patrička, ... Celková cena se potom vyšplhá cca na 7000Kč a to ještě ubrala. Tak jsou naše lázně ještě ve hvězdách.
Auto - pro postiženého je to prostě nutnost. Musí se nějak k těm lékařům dostat. Jenže neustálé opravy auta, které se opakují každý měsíc dokáží člověku hodně komplikovat život.
Do toho všeho ještě přibývající diagnózy. Patriček je na tom mentálně špatně. Nebudu si nic nelhávat. Nemůžeme najít komunikaci, jak bych se mohla s Patričkem domluvit. Může jen hádat, co by asi zrovna chtěl.
Další problémi s vyprazdňováním. Patriček má časté zácpy. Od rána brečí. Kde je problém zjistím až po nějaké době, kdy nepřestává brečet. Je celý napnutý. Skoro se nehýbe a když už tak klepe ručičkami. Snažím se do něho dostat něco, co by mu pomohla a po hodině je naštěstí všechno dobré.
No, snad už jen epilepsie by nám chyběla. Ta by tomu všemu asi nasadila korunu.
Když člověk nemá peníze, aby mohl pomoci svému blízkému nebo dítěti, tak tam pocit beznaděje opravdu je. Pocit radosti se hledá jen velmi těžko. Úsměv bývá často jen na oko. Co se děje v člověku nikdo neví. Je uzavřený a všechno dusí v sobě. Nezbývá než doufat, že zase vysvitne to sluníčko a aspoň na nás mrkne a trošičku toho štěstí nám dá.
Tak vám děkuji, že jsem se mohla velmi zmatkovitě vypovídat a přeji, aby jste aspoň vy měli všechny dny sluníčkové.
